uv nad existujícím prostředím skončí chybou a chce --clear. Domácí runner si
pracovní adresář mezi běhy drží a git clean -fd na .build nesáhne, protože je
v .gitignore — takže druhá stavba ve stejném adresáři spadla dřív, než se
stihlo cokoli postavit.
Dokud se hrálo ze zdrojáků, ležel dice.db v pracovním adresáři a záloha byla
otázka zkopírování. Z binárky se schovává do systémového datového adresáře,
který na Windows běžný člověk nenajde — takže se teď dá stáhnout přes
prohlížeč.
VACUUM INTO udělá konzistentní kopii i uprostřed zápisu, na rozdíl od
prostého přečtení souboru. Kopie se přečte do paměti a hned zahodí, ať
nezůstane ležet v dočasném adresáři, když si ji někdo nestáhne celou.
GitHub dává veřejným repozitářům běhouny ubuntu-24.04-arm zadarmo, takže je
to jeden řádek do matice. Hodí se pro Raspberry Pi nebo jinou malou pořád
zapnutou krabičku, což je rozumnější místo, kde tohle nechat běžet, než
notebook, který se každý večer zapíná.
x86-64 zůstává doma. Tam jde stavět proti staré glibc a když GitHub vypadne,
release má pořád tu platformu, na které to reálně poběží. ARM je výjimka
prostě proto, že doma na něm není na čem postavit.
Flask pod pěkně naformátovanou úvodní hlášku vysypal červené varování, že
tohle není produkční server. Waitress je čistě pythonní, takže ho PyInstaller
zabalí bez řečí, a osm vláken pobere telefony u stolu i tabuli, která se
doptává každé dvě vteřiny.
Cestou se ukázalo, že hláška se nikdy nedostala do přesměrovaného výstupu:
mimo konzoli drží Python výstup v bloku a pouští ho, až program skončí —
jenže server neskončí. Zkouška binárky u Gitey si logovala do souboru a pak
ho vypisovala, takže celou dobu tiskla prázdno. Řeší to řádkové bufferování
v console.utf8(), kam to patří vedle té kódové stránky.
Venku jsou čtyři soubory na release, tři systémy a k tomu zdrojáky. Když
někdo napíše, že mu něco nefunguje, není jak zjistit, co vlastně pustil.
Verzi zapisuje build.sh do verze.txt, kostky.spec ji přibalí a version.py ji
z rozbalené binárky přečte. Ze zdrojáků má přednost git describe, který ví
i o commitech nad tagem a o rozdělané práci. V CI se na tagu vnucuje
proměnnou, protože runner klonuje jeden commit bez značek.
Hlásí se přes --version, v úvodní hlášce serveru a v patičce každé stránky.
Zkouška v obou workflow ověří, že se do binárky opravdu dostala.
Dokud to běželo jen doma, šlo dice.db v nejhorším smazat. Teď jsou venku
binárky, které si zakládají databázi v %LOCALAPPDATA% a v Library, a ta data
patří cizím lidem — první sloupec, který přibude, na nich prostě nebude.
Verze se drží v PRAGMA user_version. Existující databáze mají nulu a plné
schéma zároveň, což vychází: SCHEMA je samé IF NOT EXISTS, takže se na nich
jen orazítkuje a nic se neztratí.
Databázi z novější verze aplikace radši odmítneme otevřít. Srozumitelná
hláška je lepší než tiše rozbitá data, ke kterým neexistuje záloha.
Bez zamčených verzí si každá stavba stáhne to, co je zrovna nejnovější:
binárka z dneška a binárka z příštího jara obsahují něco jiného a není jak
zjistit co. Zároveň může vydání kterékoli knihovny rozbít build, aniž by se
sáhlo na řádku kódu — a nejspíš zrovna ve chvíli, kdy se tagne release.
Volné seznamy jsou nově v `.in`, zamčené v `.txt`. Rozděleno na tři: běh,
testy a stavba. Pytest se tak přestane instalovat do prostředí, kde se
staví binárka, a PyInstaller má konečně taky zamčenou verzi — ta na podobu
výsledku sahá ze všech nejvíc.
Zůstává, že se verze píšou i v hlavičce PEP 723, jinak by přestalo fungovat
`uv run web.py`. Aby se ta dvě místa nerozešla, hlídá je test.
gitea-actions